Výlet do melancholie · 29. duben 2012, 18:05
Před pár týdny jsem byl poprvé na Šumavě a je tam opravdu nádherně. Ne že bych viděl poprvé hory, mám je přeci za rohem a rád je (v potu tváře) zdolávám na kole, ale tohle bylo něco jiného.
Poprvé jsem to ucítil, když jsme na společném výletě přejížděli hraniční přechod Bučina-Finsterau (fotky). Dvojitý elektrický plot, protitankové hranoly, zlověstná strážní věž… Vzpomněl jsem si na památník, který jsme míjeli cestou nahoru — památník těm, co zahynuli při snaze pomoci druhým emigrovat.
Podruhé mě ten zvláštní pocit potkal po cestě zpět z Německa. Značení bylo místy nejisté a naše orientace taktéž, což nás nakonec zavedlo domů úplně jinou cestou, než jsme si naplánovali, ovšem k naší velké vděčnosti. Očekávali jsme před sebou ještě 10-15km cesty Německem, když se najednou na ukazateli objevil nápis “Dolní Světlé hory”. Vydali jsme se tím směrem a narazili na kouzelnou stezku vedoucí mezi stromy a občas lemovanou zídkami… Pak kamarád poznamenal, že prý se tam až do druhé světové války bydlelo, ale po ní museli obyvatelé (Němci) odejít a komunisti domy zbořili, aby se v nich nemohl nikdo ukrývat. Tolik k romanticky vypadajícím zídkám. (více fotek a informací)
Po dalších pár kilometrech cesty jsme dojeli na Knížecí pláně, další osadu, která už není. A i když jsem už na horách byl, Jeseníky moc holých rovin ve výšce přes 1000 m n.m. neskýtají. Svítilo slunce, foukal teplý vítr a my se rozhlíželi po okolí a bylo to nádherné.
Ale ten rozdíl mezi čistým a vyčištěným, pustým a zpustlým, neobydleným a opuštěným, ten rozdíl byl skoro hmatatelný. A přinášel smutek. A stud, ale k tomu víc později.
Samozřejmě jsme museli pokračovat dál, ale to místo mi nějak učarovalo a věděl jsem, že se tam chci vrátit, ovšem tentokrát sám; to se mi opravdu o dva dny později podařilo.
Už delší dobu jsem si uvědomoval, že se znovu nechávám životem spíš unášet, než abych ho někam směřoval. Na druhou stranu jsem se spíše vyhýbal Tomu, kdo má můj život skutečně v rukou a kdo nejlépe ví, která cesta vede správným směrem. Toužil jsem po změně a věděl jsem, že si musíme promluvit.
S tímhle záměrem jsem znovu vyjel na Knížecí pláně a od hájenky zamířil na obnovený hřbitov. Vesnice měla před válkou něco přes 50 stavení a kolem 500 obyvatel; po válce jich většina sama odešla a jen hrstka čekala na nucené odsunutí. Domy byly zbořeny, kostel s původním hřbitovem vydržel do roku 1956, kdy ho komunisti odstřelili a hřbitov zlikvidovali. Až v roce 1992 byl ze zbytků náhrobních kamenů původními obyvateli hřbitov částečně obnoven.
Zaujal mě jeden z kamenů… bylo na něm několik jmen, rodiče a potom děti. U jednoho z chlapců stálo:
Geboren 1921 in Fürstenhut
Gefallen 1945 in Wien
Když umíral, byl starý asi jako já.
U odstřeleného kostela to nebylo o moc veselejší. Sedl jsem si na jeden z velkých kamenů a začal přemýšlet. Nejdřív o takzvaně odsunutých Němcích. Zdeněk Bárta se k tomuhle tématu dostal během své přednášky na Sjezdu a bojím se, že historie našeho národa má docela ošklivou skvrnu, před kterou navíc utíkáme a snažíme se ji všemožným způsobem přemalovat, než abychom (si) přiznali, že máme na starosti vyhnání více než 2,5 milionu lidí, při kterém jich desítky až stovky tisíc zahynuly.
Pak jsem přemýšlel nad minulou dobou. Jak se žilo — byli lidé šťastnější, protože život byl (aspoň zdánlivě) jednodušší? Zplodit syna, postavit dům, zasadit strom… tak nějak to je. Nedávno o tom psala kamarádka na svém blogu. Myslím, že kus jedno-duchosti ta dřívější doba měla, i když to slovo takovým způsobem už moc nepoužíváme. Lidé dřív nebyli tak roztěkaní, rozlítaní na všechny strany; skutečně dělali v jednu chvíli jednu věc, jedním duchem.
Už se skoro neumím soustředit. Chci být (za)baven — seriálem, čtivým článkem, vtipným statusem. Někdy trvá hodiny, než se donutím udělat věc, která pak trvá blbých dvacet minut. Nějak mi dochází šťáva; a nejhorší na tom je, že to není poprvé.
Pohybuji se v začarovaném kruhu. Na jeho začátku mám málo povinností a spoustu energie; v bezbřehém optimismu kývnu skoro na cokoliv a o rok později mám řádově více povinností, ale místo toho, abych je jednu za druhou plnil, odkládám až do chvíle, kdy už nic odložit nejde, a pak to nějak udělám, ale stejně z toho nemám radost a sám vím, že to za moc nestojí.
Toužím po jednoduchosti. Kdybych věděl, že je právě jedno správné místo, na kterém mám být a všeho ostatního se musím (a můžu) zříct, s radostí bych to udělal. Přemáhá mě ale tušení, že moje místo je právě tam, kde jsem teď, přestože to vypadá jako příslovečných stokrát nic, co umořilo vola. Nebo jsem na tom místě právě proto, že zodpovědnosti (vůči lidem za to, co dělám, vůči Bohu za to, jak nakládám s časem) se mám naučit. Možná jde žít jednoduše i v dnešní době, ale pak musím něco změnit.
A mě se nechce měnit. I bych věděl, co musí pryč, ale nechce se mi, vymlouvám se, uhýbám, zapomínám, vzdávám to…
V některých chvílích myšlenky nestačí. Jsem rád za ten čas, co jsem mohl na Knížecích pláních strávit v tichu. A i když nejde všechno podle plánu hned, já chci jít dál v důvěře, že změna je možná. Pro mě, a možná i pro tebe, pokud víš, o čem mluvím.
Disclaimer: První obrázek pochází ze serveru Itras.cz, následující tři z webu Zaniklé obce, poslední je můj vlastní.
— Alli Quaknaa
Vložit komentář [5]
Skládka #3 – μ-edition · 5. duben 2012, 23:02
V dnešním vydání: Jak velkou roli hraje náš vlastní pohled na sebe? Je naše pojetí “Já” a svobodné vůle jen iluze? Sezení je horší, než jste čekali… A křesťanský rapper Lecrae shrnuje Achillovu patu lidového relativismu.
S postupem času nabývám čím dál většího podezření, že mým problémem není nedostatek času, nýbrž motivace. Tuto neděli jsem dokonce dospěl do momentu, kdy jsem už dočetl všechny zprávy, novinky, blogy, komiksy atd. a zcela zjevně nezbývalo nic jiného než jít a začít přemýšlet nad tím zatraceným úkolem do školy, ale přesto jsem radši hleděl do prázdna a…čekal.
Takže podle zásady “lepší něco nežli nic” vám předkládám ve zkrácené podobě pár posledních objevů z vědeckých blogů a jeden rappový song, který mě zaujal :)
Delší, ale skutečně zajímavý článek vyšel na uznávaném serveru Scientific American. Jeho předmětem je vliv našeho vnitřního nastavení, pohledu na sebe a různých předsudků na to, jak ve skutečnosti fungujeme. Přesvědčivě popírá (stále ještě zažitou) tezi, že inteligence je vrozená a neměnná a že ji nelze vytrénovat (nebo naopak ztrátou zájmu zahodit). Z článku vyjímám pouze jeden citát, který poukazuje na (pro mě vcelku šokující) výzkum s tématem úzce související:
Naše vnitřní nastavení není neměnné, stejně jako inteligence není jednolitá Věc, se kterou jsme se narodili. Můžeme se učit, zdokonalovat se a měnit své návyky a přístup ke světu. Jako příklad vezměme hrozbu stereotypu, neboli situaci, kdy to, jak nás druzí vnímají—nebo jak si myslíme, že nás vnímají—ovlivňuje to, jak se budeme nakonec chovat. Pokud ve skupině vyčníváte—například jste jediná svobodná žena mezi samými muži—může to ve vás vyvolat silnou sebereflexi a negativně ovlivnit váš výkon. Pokud musí člověk před testem napsat svou etnickou příslušnost nebo pohlaví, má to negativní vliv na skóre v matematice pro ženy a na celková skóre pro etnické minority. Je-li u standardizovaných testů (ekvivalent např. SCIO, pozn. přek.) vyžadována u demografických údajů rasa, mají černoši nižší skóre. Pokud musí napsat svou rasu asijské ženy při testech z matematiky, mají lepší výsledky, ale naopak horší výsledky, musí-li napsat své pohlaví. Bílým atletům se daří hůř, pokud se domnívají, že jejich výsledky závisí na vrozených schopnostech, naopak černým atletům, pokud si myslí, že záleží na získaných atletických dovednostech. Jinak řečeno, to, jak si myslíme, že nás druzí vnímají, následně ovlivňuje to, jak se nám opravdu daří.
Je naše Já jen užitečná iluze? — touto otázkou se zabývá už starší (lednový) blogpost, který vás vtáhne historickým úvodem do tématu, ohromí neuvěřitelným experimentem, donutí přemýšlet nad aktuálními soupeřícími hypotézami a končí odkazem na Shakespeara. Nádhera. Cituji opět něco z těch fascinujících experimentů:
Jeden z nejdramatičtějších projevů iluze jednotného Já pochází od Michaela Gazzaniga, který ukázal, že po přerušení kalózního tělesa uplatňují obě hemisféry svobodnou vůli nezávisle na sobě. Na to přišel Gazzaniga jednoduchým experimentem. Když na okamžik ukázal pacientům slovo “JDI” tak, aby jej vnímala pravá hemisféra, pacienti odešli z místnosti. Když se jich následně zeptal, proč z místnosti odešli, všichni jako odpověď podali nějaký jednoduchý důvod — “potřeboval jsem na záchod” nebo “šel jsem si pro Colu”. Tady to začíná být trochu divné. Když ukázal levé hemisféře (tedy v zorném poli pravého oka) kuře a zimní scenerii pravé hemisféře a požádal je, aby vybrali příslušný obrázek, shledal, že levou rukou správně ukázali na lopatu (na odhazování sněhu) a pravou rukou na kuře. Když je ale požádal o vysvětlení, odpověděli například takto: “Je to jednoduché. Ta lopata je na čištění kuřete.”
Ouch.
Sezení opravdu, ale opravdu není zdravé — to je závěr článku uzavírajícího jeden dosti rozsáhlý experiment. Ten obnášel tři skupiny lidí:
- Nepřetržité sezení (5 hodin v kuse)
- Sezení a nenáročné přestávky (dvouminutové přestávky s chůzí každých 20 minut)
- Sezení a středně náročné přestávky (totéž, ale s intenzivnější chůzí)
Podotýkám, že u druhé skupiny se opravdu myslí naprosto nenáročná chůze (v experimentu to bylo tempo 3.2km/h, pro typickou situaci v kanceláří se tím myslí např. dojít si doplnit vodu do sklenice, uvařit kávu, zajít na záchod či pro papíry k tiskárně). Přesto byly výsledky dramaticky odlišné a skupina, která pouze seděla, měla po kalorickém příjmu podstatně větší nárůst hladin inzulinu a glukózy v krvi. Protože tuším jen matně, co to znamená, přikládám citát:
Velký nárůst hladin glukózy a inzulinu vypovídají o tom, že tělo musí vynaložit větší úsilí, aby dostalo cukr ke svalům, což poukazuje na rezistenci vůči inzulinu a riziko cukrovky.
Začnu přes den víc pít, pak si budu muset častěji vařit čaj a častěji chodit na záchod…více chození=good…right? ;)
Hudba na konec :) Už delší dobu poslouchám amerického rappera Lecrae, který narozdíl od mnoha svých kolegů dělá něco víc, než jen výplň v mezeře pro křesťanské publikum (ale o tom jindy). Jeho texty totiž opravdu stojí za to a většina z nich by vydala za malé kázání. Song Truth (YT, text) ale obsahuje něco, co mě dostalo. V čase 1:17 začíná na první pohled malé intermezzo mezi slokami, ze kterého se ale vyklube kompletní vyvrácení naivního relativismu ve ~20 sekundách. Ne že by mi přišla pozice naivního relativismu nějak zvlášť zajímavá a většina lidí, kteří se o filosofii zajímají aspoň trochu, takový pohled určitě nezastává, ale přesto se s ním lze na ulici dost často potkat, takže lidem nejspíš opravdu nedochází, jak vnitřně nekonzistentní ta pozice je. Posuďte sami (překlad té dvacetisekundové části ;)):
Víš, někdo mi prostě říká “Všechna pravda je relativní, záleží jen na tom, čemu věříš”. Takový to, “hele, nemůžeme vědět jistě kdo vlastně Bůh je nebo jestli to je fakt pravda”. Ale to znamená, že věříš svýmu vlastnímu tvrzení, že opravdu nelze vědět, co je skutečně pravda. Říkáš, že to tvrzení je pravdivé. Řežeš si pod sebou větev. Pokud ty máš svou pravdu a já mám svou pravdu, co když moje pravda říká, že ta tvoje je lež? Je to pořád pravda? To myslíš vážně?!
Jako obvykle, doporučuju celý track, pokud je to aspoň trochu váš šálek kávy (tzn. černá, s kšiltem) ;)
Přeji všem krásné Velikonoce a příště na viděnou :)
— Alli Quaknaa
Skládka #2 · 15. leden 2012, 18:32
Za uplynulou dobu se mi toho tu nakupilo asi dvakrát tolik, než se hodí na jeden příspěvek, takže je možné, že se brzy objeví další a i tento bude nepřiměřeně dlouhý. Omlouvám se. Hlavním důvodem zdržení je, že bych rád blog převedl na jiný systém (pro mě pohodlnější, pro vás možná hezčí), ale asi to nebude všechno tak hned. Navíc — zkouškové. Ble. Fuj.
Nejvíce příspěvků bude dnes (a asi i v budoucnu) pocházet z researchblogging.org, jeden je z r/Music, další z r/Food a jeden na bráchovo doporučení :) Pokud vás některý z objevů nebude bavit, přeskočte na další, něco by se mělo najít pro každého ;)
Začněme jídlem. Na subredditu o jídle se nedávno vyskytl obrázek delikátně vypadající polévky. Hned první komentář se zeptal, odkud pochází recept, a dostalo se mu odkazu na web The Pioneer Woman, na němž mě primárně zaujala jen sekce o vaření, ale jsou tam i zajímavé články o focení atd. Dává to smysl — všechny články o jídle jsou nádherně nafocené, což ocení estét, ale mimo to jsou ty obrázky též neskutečně dobrým návodem. Takže mám prozatím favorita mezi kuchařskými weby. Na těch, co jsem našel dosud, bylo vždycky jen pár keců o tom, jak je výsledek chutný, seznam ingrediencí, zevrubný postup a fotka finálního produktu… a to je mi málo. Jak diametrálně se od toho Pioneer Woman liší se můžete přesvědčit např. u receptů na Vepřové s paprikami (to rozhodně na kolejích zkusím…), Hoppin’ John (…pokud seženu ingredience…) nebo dokonalé ledové kafe (…nebo mi to nepřipraví někdo jiný. Baru?).
P.S.: Sledujte i autorčiny kecy kolem. V mnoha případech je to vážně sranda ;)
Trocha psychologie. Proč ti možná vadí, když tě druzí chválí? Tuto otázku se pokouší zodpovědět self-verification theory (omlouvám se, neznám český termín). Její historii a postup (obvykle) kupředu mapuje výše odkazovaný článek. Pokud vám přijde divné, že by někomu mohla chvála vadit — zkuste zavzpomínat, jestli mezi vašimi přáteli není někdo, kdo až nezdravě (za hranicí humoru na vlastní účet) shazuje své úspěchy a klady a vaše pokusy ho pochválit a povzbudit. Pokud vás nikdo nenapadá, vězte, že takoví lidé existují a typicky mají velmi nízké sebevědomí.
Že by někomu takovému mohla chvála vadit mi přijde silně neintuitivní: pokud mám nízké sebevědomí, co jiné by mi mělo pomoci, než když mi druhý říká, že jsem vlastně vcelku šikovný? Když se mě snaží povzbudit a vyvolává přitom dojem, že ve mě skutečně věří? Ale zdá se, že tomu tak není — všichni se spíš snažíme hledat u lidí takovou odezvu, která ladí s naším vlastním pohledem na nás samotné. Tedy: pokud mám vysoké sebevědomí a myslím si o sobě samé dobré věci, budu se obklopovat lidmi, kteří mě v tom budou ujišťovat a naopak nebudu mít rád negativní zpětnou vazbu (někoho takového známe asi všichni). Pokud mám ale nízké sebevědomí, budu mít pocit, že lidé, kteří mě chválí, mi lžou do očí, protože já přece vím, že jsem nula. Což, jak se ukazuje, je začarovaný kruh, neboť se znovu a znovu ujišťuji o své vlastní neschopnosti a nízké hodnotě. Au. Jak z toho ven?
Navrhovaným (a ověřitelně fungujícím) řešením je například dávat zpětnou vazbu v pozitivním a zároveň negativním smyslu. Tím u protějšku vzbudíme jistou úroveň důvěry, neboť nemá pocit, že se snažíme zakrýt jeho nedostatky, a bude tedy spíše ochoten přijmout pozitivní část naší zprávy. Tolik můj super-stručný výtah, zkuste si přečíst celý článek, stojí to za to.
Trocha psychologie, tentokrát se špetkou humoru. Mluví delfíni ze spaní? Odpověď není úplně jasná, protože se jednalo spíše o zpěv a navíc vědci zatím tak docela nechápou delfíní spánek, ale fakta jsou následující. (překládám ze začátku článku)
Pět delfínů žilo v jistém akváriu ve Francii. Každý den vystupovali před lidmi; skákání a tak podobně. Jednou začali v akváriu hrát před každou show 20minutový klip s “intro” hudbou. Ta sestávala hlavně z různých zvuků oceánu, včetně zvuků mořských ptáků, delfínů a nějakých velrybích písní.
Co následovalo bylo prostě úžasné. Přibližně měsíc od začátku používání intro hudby si vědci všimli zvláštních zvuků, které delfíni začali vydávat pozdě v noci. Ukázalo se, že delfíni začali napodobovat velrybí písně.
Není jisté, jestli si ve spánku předcvičovali pohyby na zítřejší show nebo o co přesně se jednalo, ale i skuteční odborníci měli velký problém odlišit velrybí písně od delfíních pokusů o napodobení (ovšem bylo nutné delfíní zvuky zpomalit, protože mají proti velrybám poněkud dívčí hlásky…).
Delfíni jsou skvělí.
Rozlišování různých zvuků se týká i další výzkum, ke kterému mám navíc osobní vazby: dovedou houslisté poznat po zvuku Stradivárky od současných houslí? Test, jehož se účastnilo sedmnáct houslistů, kteří měli k dispozici dvoje Stradivárky, jedny housle Gaurneri a troje moderní housle, okomentoval Joseph Curtis, houslař a jeden z vědců, kteří výzkum prováděli: “Nic nenapovídá tomu, že by měl kdokoliv z nich tušení, na jaké housle zrají. Skutečně mě to překvapilo.”
Co mě nepřekvapilo byly sebejisté reakce některých hráčů v situacích, kdy se zrovna pletli. Jeden z nich například prohlásil “Ach, tyhle jsou na mě prostě moc mladé.” — a byly to Stradivárky. Další řekl “Opravdu se mi líbí zvuk těchto houslí, zní prostě jako starý Ital, hmm, tak teple” — a byly to úplně nové housle. Když se houslistů zeptali, které housle by si chtěli odnést domů, téměř dvě třetiny z nich by si vzali nové housle. Jediným závěrem studie tedy je: “Nenašli jsme žádnou pravidelnost, naprosto žádnou. Na ničem se neshodli. Lidé mají prostě každý rád něco jiného.”
To je vcelku uklidňující. Určitě existuje rozdíl mezi houslemi z fabriky za 5kKč a mistrovskými houslemi za 50-100kKč. Ale pokračovat dál už asi moc smysl nemá a ze všeho nejvíc záleží na tom, jak se vaše hraní líbí publiku, což lze ovlivnit mnohem snáze, než kdy na vás vyjde řada při zapůjčování vzácných houslí nedocenitelné hodnoty.
Dnešní poslední výzkum se zabývá nejnovější variací nekalých marketingových taktik, astroturfingem (en wiki, obsáhlejší). Podstatou astroturfingu je, že skutečná podpora lidu (pozitivní komentáře na twitteru, facebooku, diskusních fórech atp.) je simulována počítačovými programy nebo umělou stimulací (placením lidí za kladné komentáře). Nemusí se to na první pohled zdát, ale je to poměrně rozšířená praxe, jak svědčí několik příkladů v úvodu článku.
Věděli jste například, že v Číně platí 50 centů za každý pozitivní komentář o čínské vládě, který lidé zanechají na diskusních fórech nebo blozích? Nebo že John McCain rozdával podobným způsobem během své prezidentské kampaně poukázky na služby aerolinek, hotelů a restaurací? Nebo že se díky astroturfingu podařilo firmě Phillip Morris oddálit ve Velké Británii přísnější pravidla na vzhled obalů cigaret? Fuj, hnus.
O čem je tedy samotný článek? Vědci z University of Indiana naprogramovali webovou aplikaci Truthy (od slova Truthiness, zavedeného mým oblíbeným Stevenem Colbertem; definice této “pravdičky” zní: “pravda”, o které osoba tvrdí, že ji chápe intuitivně “citem” nebo protože “má dojem, že tomu tak je”, bez ohledu na důkazy, logiku, rozumové zkoumání a fakta. Jinými slovy se typicky jedná o bullshit). Truthy sleduje Twitter a aktuální trendy a zobrazuje grafické znázornění sítě uživatelů, kteří o daném trendu mluví (tweetují). Z grafické podoby sítě lze už podstatně lépe usuzovat, zda je tvořena skutečnými (živými a dýchajícími) uživateli, nebo naprogramovanými propagačními roboty (ať už živými nebo křemíkovými). Jako lehký úvod do typologie sítí slouží galerie s komentáři. Uvidíme, kam bude Truthy pokračovat, ale domnívám se, že podobné nástroje budou brzy nepostradatelnými pomocníky pro navigaci v oceánech bullshitu, kterými musíme (chtě-nechtě) všichni plavat.
Nakonec něco hezkého… Brooke Fraser je novozélandská zpěvačka, kterou někteří možná znají díky známé Hillsong písni Hosanna (v tomto videu ji zpívá přímo Brooke), jiní díky její sólové tvorbě, např. Something in the Water nebo jiným. Mě nejvíc zaujaly písně z předchozího alba, Albertine. Jakby ne, Brooke zpívá na motivy mého z nejoblíbenějších spisovatelů, C. S. Lewise, z mé nejmilejší knihy K jádru křesťanství. Navíc si vybrala úsek z kapitoly o naději, který je jedním z hodně silných momentů knihy. Pro Lewise naděje znamená jistou “touhu po nebesích”, se kterou je to ale trochu složitější:
Pro většinu z nás je velmi obtížné vůbec “nebesa” chtít – pokud pro nás neznamenají jen to, že se sejdeme s přáteli, kteří již zemřeli. Obtížné je to jednak pro to, že jsme k tomu nebyli vedeni: celá naše výchova je zaměřena tak, abychom svou mysl soustředili na tento svět. Jednak také proto, že když se v nás skutečná touha po nebi projeví, nerozpoznáme ji. Kdyby se lidé skutečně naučili hledět do vlastního srdce, většinou by věděli, že to, co mnohdy tak toužebně chtějí, nemohou na tomto světě dostat. Na tomto světě se najde leccos, co vám to bude nabízet, jenže ten slib se nikdy docela nenaplní. Touha, kterou pociťujeme, když se prvně zamilujeme, když pomyslíme na nějakou vzdálenou zemi nebo poprvé zavadíme o nějaký studijní předmět, který nás naplňuje vytržením, nemůže být skutečně ukojena ani sňatkem, ani cestováním, ani badatelskou dráhou. Nemám teď na mysli to, čemu se běžně říká nevydařené manželství, nevydařená dovolená či zmařená badatelská dráha. Mluvím o věcech, které se vydařily, jak jen lze. V tom prvním okamžiku touhy jsme zahlédli něco, co ze skutečnosti vyvanulo. Myslím, že každý ví, co tím myslím. Žena, kterou jste si vzali, může být skvělou manželkou, hotely a krajina mohou být překrásné a chemie může být velmi zajímavým povoláním: něco se nám ale ztratilo. Vyrovnat se s tím lze dvěma způsoby špatnými a jedním správným.
Ty dva špatné způsoby jsou v zásadě buď nepřestat věřit, že to naplnění, které hledám, lze na tomto světě najít a že problém je ve věcech samých. Problém vyřeší nová dovolená, kariéra či manželka. Druhý způsob je zatrpknout, uzavřít se a touhu po nějakém větším naplnění v sobě udusit. Třetí možnost je jiná, totiž postavit se k věci…
…jako křesťan. Ten říká: “Tvorové se nerodí s tužbami, jež by nebyly splnitelné. Děcko má hlad: je tu potrava, která ho utiší. Kachna chce plavat: od toho je tu voda. Lidé mají pohlavní touhu: k jejímu ukojení je tu sex. Nalézám-li v sobě touhu, kterou nelze v tomto světě uspokojit nijak, je nejpravděpodobnějším vysvětlením, že jsem byl stvořen pro jiný. Pokud ji nedokáže uspokojit žádná z pozemských slastí, neznamená to ještě, že je svět podvod. Pozemské slasti ji patrně nikdy uspokojit neměly, měly ji jen probudit a naznačit tak touhu skutečnou. Je-li tomu tak, musím si dávat pozor, abych těmito pozemskými slastmi na jedné straně nepohrdal nebo za ně nebyl nevděčný, ale abych si je ani nepletl s něčím jiným, s tím, čeho jsou jen jakousi kopií, ozvěnou či odleskem. Musím v sobě živit touhu po mé skutečné zemi, kterou nenaleznu dříve než po smrti; nesmím dovolit, aby se mi ztratila či mi byla zastíněna; abych se tam dostal, musí být hlavním cílem mého života a napomáhat k tomu musím i ostatním.”
Vyznačená část je přímo prvním veršem C. S. Lewis song a i to, co Brooke ve zbytku dodává z vlastní hlavy, je úžasné a do celého obrázku perfektně zapadá. Musím taky uznat, že mou touhu po hudební kráse tahle píseň naplňuje výtečně, obzvlášť v live verzi.
Hosea’s Wife taky stojí za (pozorný) poslech :)
Nuže, to je pro dnešek vše :) Pokud jste dočetli až sem, máte mé gratulace a obdiv … a teď jděte dělat něco užitečného ;) Já bych každopádně měl…
— Alli Quaknaa
Skládka #1 · 20. prosinec 2011, 01:25
Protože mě v průběhu dní zaujme velká spousta věcí mimo hudby, o které jsem tu už mnohokrát psal, chtěl bych začít občasníkovou sérii krátkých zápisků bez ladu s skladu.
ResearchBlogging.org bude určitě jedním z hlavních zdrojů odkazů této sekce, takže by se jej slušilo představit. Jedná se o projekt blogování o výzkumu, který provádějí vědci z mnoha různých oborů. Na frontpage najdete seznam aktuálních článků, které mají všechny přibližně stejnou podobu a účel: vědec vezme článek ze svého oboru, kterému dobře rozumí a pohybuje se v něm, a napíše o tomto článku zápisek do blogu, který je srozumitelný (alespoň do jisté míry) i pro nás, obyčejné smrtelníky mimo daný obor. Můžete tak mít přímý přístup k aktuálnímu dění v psychologii, sociologii, fyzice, medicíně a dalších oborech, bez nutnosti spoléhat se na nevyhnutelně přehánějící a zkreslující masová média.
Další velice důležitý přínos pravidelného čtení tohoto webu je, že získáte mnohem lepší představu o tom, jak skutečně současná věda funguje. Nejspíš přijdete o pár iluzí, ať už vědu považujete za dokonalou nebo naopak sledující nějaký zákeřný cíl.
Smějící se myši — výzkum, ve kterém se americký Estonec Jaak Panksepp zabývá vysokými zvuky, které vydávají krysy, když je polechtáte. Překládám zajímavý kus, odkaz výše obsahuje i video s ukázkou ;) :
“Nashromáždili data, která mimo jiné ukazují na to, že některé části těla jsou obzvláště lechtivé (zátylek, pro ty, kteří to chtějí zkoušet sami), že nejhravější krysy byly také nejlechtivější, že v krysách lze vypěstovat reflex, kdy se smějí při samotném očekávání nadcházejícího lechtání, že četnost reakce na lechtání se snižuje s dospíváním, že mladé krysy preferují trávit čas se staršími krysami, které se smějí více, že smích buduje společenské vazby, že se krysy méně smějí v přítomnosti negativních stimulů (např. pachu kočky), že krysy jsou ochotné hledat cestu bludištěm a mačkat na různé páky a přepínače jen aby je někdo polechtal atd. Na základě tohoto výzkumu vytvořil Panskepp se svými kolegy hypotézu, že prožívání společenské radosti dávají krysy najevo hlasovými projevy v oblasti 50 kHz, které jsou prvotní podobou smíchu, jenž je evolučně spjat s veselým společenským smíchem v malých lidských dětech.”
Nerovnost příjmů ve starověkém Římě byla o malý kousek menší, než v současných USA. A vzhledem k tomu, že tato nerovnost je v úzké souvislosti s negativními společenskými faktory jako je zvýšená úmrtnost dětí, negramotnost, kriminalita, korupce, snížená sociální mobilita, snížený průměrný věk atd. (opravdu skvělé video, stojí za shlédnutí a obsahuje české titulky!) a že ani naše země se nepohybuje v tomto ohledu tím správným směrem, jsme na tom asi dost špatně.
Jedna věc z analýzy tehdejší společnosti mě zaujala obzvlášť. Roku 218 před Kristem byla údajně římským senátorům zakázána veškerá obchodní činnost. Škoda, že se nic takového neujalo u nás, ale opodstatnění bych nemusel hledat dlouho…
Kdo potřebuje spasitele? se ptá Chris Massey z mého oblíbeného blogu o kritickém myšlení v křesťanství. Srovnává dva různé přístupy k předávání křesťanské víry nevěřícím; první aplikuje jakýsi kazatel, který se vás nejprve snaží přesvědčit o tom, že jste zlí, zlí hříšníci, aby vám následně mohl říci o záchraně v Ježíši Kristu. A že tento přístup moc nefunguje a i v samotných křesťanech vzbuzuje dost rozporuplné pocity, protože víme, že takhle “jednoduše” to nefunguje.
Mnohem pravdivější přístup prezentuje poměrně známý teolog a anglikánský biskup N. T. Wright, cituji kus z přednášky (videa najdete na odkazovaném blogu), kde odpovídá na otázku, co by pověděl člověku, který za ním přišel s prosbou o radu, neboť cítí osobní pocit viny a odcizení Boha:
“Popravdě, musím říct, že v naší západní postmoderní kultuře většina lidí, které potkávám, nechodí po světě se slovy ‘Cítím ohromnou vinu. Jak se jí můžu zbavit?’ Tak se prostě na danou otázku neptají. A nevěřím tomu, že je součástí úkolu ani obhájce víry, ani evangelisty, aby v nich nejprve vzbudil tento pocit viny, který necítí, a pak jim ukázali, že Ježíš je odpovědí na něj. Přijde mi to jako pěkný podvod.
Neříkám, že bychom měli být vůči hříchu shovívaví — zdaleka ne. Říkám, že všichni lidé si jsou dříve či později vědomi jistého velkého problému. A viní z něj kohokoliv jiného než sebe. Viní politiky, ekonomy, to je jedno. Ale máme umět říct ‘Popravdě, celý svět je pokažený a my s ním tuhle pokaženost sdílíme, tenhle pocit, že je něco rozbité, tu hříšnost. A Bůh tenhle kosmický problém vyřešil a tím taky vyřešil tvůj problém.’
Musíme dělat obojí. A cítím z lidí…jakoby pocit úlevy, když si uvědomí, že církev se o ně nezajímá jen jako o jednotlivce, další skalp, který si může přičíst. Že ve skutečnosti nám v církvi jde o celé stvoření, celý svět, který samozřejmě obsahuje všechny lidi až do posledního jako svou součást.”
Neobvyklé hudební těleso s neobvyklou hudbou navštívilo The Colbert Report. Není to úplně konvenční a nenáročná hudba, ale líbí se mi :) A rozhovor s nimi je taky poměrně vtipný (a na stejné stránce snadno dohledatelný). První song show zde. Přeji příjemný poslech.
Tolik pro dnešek, na shledanou příště!
— Alli Quaknaa
Bullshit a vzpomínka na V. H. · 19. prosinec 2011, 00:40
Dnes zemřel Václav Havel. Po shlédnutí absurdního snímku Odcházení mi přijde vhodné (dle plánu) dnes se svolením autora zveřejnit článek z blogu Truth, Ire and the Night. Věřím, že V. H. by ocenil tento kousek humoru, který se opírá do rozplizlosti současné komunikace, při dnešní příležitosti především symbolizované řečmi současných politiků, kteří hodně mluví, ale málo řeknou.
Bullshit
(pozn. překladu: se slovem “bullshit” budu zacházet jako s termínem, je krásné a nemá smysl jej překládat)
Bullshit je všude. Je velmi pravděpodobné, že se jedná o nejvšudypřítomnější charakteristiku moderní kultury. Nejspíš je také právě fakt, že bullshitu se nelze vyhnout, hlavní příčinou naší neobvyklé schopnosti a tendence jej ignorovat. Většina lidí by vám řekla, pokud byste se jich zeptali, že nemají rádi, když jim někdo lže. Přesto každý z nás, kdo se snaží normálně v dnešní společnosti fungovat, je bombardován bullshitem v každé a všech podobách všechny dny našich životů.
Definice bullshitu je široká. V zásadě se jedná o tvrzení, které je nepravdivé. Může nabývat podob tvrzení, která jsou jednoduše mylná, pečlivě vytvarovaných tvrzení navržených tak, aby byly zavádějící, neúmyslně zavádějících tvrzení, přehnaných tvrzení a tvrzení, která mohou a nemusí být pravdivá, ale jejichž stavba je natolik zamlžená, že původní pointa se úplně ztratila.
Příkladem základního bullshitu, neboli tvrzení, které je jednoduše mylné, je “Kočky vždy přistanou nohama na zemi.” Kočky mohou být obdivuhodně mrštné, ale kdokoliv by si skutečně přál hodit s kočkou tak, aby přistála nějak jinak, by dříve či později uspěl. “Coca-cola rozpustí přes noc hřebík.” Zkuste to. Nerozpustí. Lidé, kteří taková tvrzení říkají, nemají v úmyslu vám lhát. Jednoduše to někde slyšeli, uvěřili tomu a tuto dezinformaci předávají dále bez toho, aby si ověřili její pravdivost. Obvyklé mylné představy jsou bullshit. Také existují vyložené lži, jako například lži na kartonech s vejci, kde se píše “snesla kuřata s volným výběhem”. Směrnice dané regulační autority říkají pouze tolik, že dveře od kurníku musí být otevřené alespoň část dne. Kuřata, která snesla daná vejce, za celý svůj život nevykročila ven z kurníku. Z právního hlediska se nejedná o lež, ale přesto to je bullshit.
Tvrzení pečlivě vytvarovaná se záměrem klamat lze vidět v reklamách každý den. Inzerenti, prodejci a výkonné výbory udělaly z této formy bullshitu hotovou vědu a úspěšně ji zavedli v masovém měřítku. Používají vědecky znějící termíny, které následně aplikují ve svém řemesle bullshitu. Používají spojení jako “vnímaná potřeba” (perceived need), “vnímané zastarání” (perceived obsolescence), “plánované zastarání” (planned obsolescence), které jsou součásti jejich systému šíření bullshitu, jenž nazývají “vykonstruovaná poptávka” (manufactured demand). Samozřejmě, že na závěr to završí vyloženou lží, jako je například “balená voda je čistší, než voda z kohoutku”.
Neúmyslně zavádějící tvrzení často přichází v podobě obhajoby potřeby hloupého nebo nevhodného produktu. Nejspíš znáte někoho, kdo ročně vydělá 200k Kč a přesto si koupí auto za 180k Kč, přestože by mu stačilo nějaké podstatně levnější. Tak moc toužili právě po tom autě, že jejich podvědomí proměnilo touhu v potřebu. Přesvědčili sami sebe a prohloupili. Bez toho, abyste se jich sami optali, vám začnou vykládat o tom, že potřebovali skutečně spolehlivý dopravní prostředek, nebo měli starost o bezpečnost, nebo dostali opravdu skvělou slevu, nebo jeden z milionu odůvodnění, které jim do hlavy nasadili výrobci aut. Bullshit je, že o tom přesvědčili sami sebe.
Často se setkáme s tvrzeními, která jsou tak přehnaná, že už nenesou téměř žádnou podobu s pravdou. Během debaty o reformně zdravotnictví, která probíhala na půdě kongresu USA v roce 2009, často znělo, že USA mají “nejlepší zdravotnictví na světě”. Organizace spojených národů ho řadí na 21. místo. Je nejspíš pravda, že USA mají několik velice talentovaných a kvalitně vzdělaných profesionálů v oblasti zdravotnictví. Nejspíš je také pravda, že zdravotní zařízení v USA jsou nad světovým průměrem. Ale jako zdravotnictví, které je zcela jedinečným způsobem postiženo právními problémy, zcela jedinečně nedostupné mnohým, a které jediné je příčinou milionů osobních bankrotů, může být stěží popsáno spojením “nejlepší na světě”.
Dalšími formami bullshitu jsou tvrzení, která vůbec nic neznamenají. Obaly různých jídel budou obsahovat nápisy jako “o 30% méně tuku”. O 30% méně tuku než co? Kostka čistého tuku? “Čerstvě zmrazené jídlo?” “Čerstvě zavařeno?” “Čerstvě vyuzeno?” “Jak se máš?” “Jde to.” “Úkol splněn.” “Tak to je něco.”
Bullshit není nový a filosofové včetně Kanta, Hume, Lockeho, Hobbse a Frankfurta se snažili bullshit definovat a popsat jeho úlohu ve společnosti. Myslím, že jsme došli do bodu, kdy je náš pohled zastřen zbytky bullshitu do té míry, že jej poznáváme jen v kontrastu s tím, co bullshit není. Zdá se, že když zahlédneme něco, co není bullshit, jsme tím oslněni. Když někdo vysloví jednoduchou pravdu nebo udělá něco opravdově dobrého, na okamžik to zachytí naši pozornost, jakoby se jednalo o něco vzácného a drahého. Pán nám dává temnotu, abychom mohli vidět hvězdy.
K tématu mě ještě napadá jedna skvělá písnička od Trabandu, Vraťte mi mou hlavu. Hudba (grooveshark), text (traband.net).
— Alli Quaknaa
Vložit komentář [1]